„Je to holčička.“ oznámila mému opilému otci zdravotní setra a táta se zpil do němoty. Asi chtěl kluka…a také ho měl dostat…ale až za 35 let.
Druhý život začal po pádu na dno, které si nedovedla představit ani má nejdivočejší fantazie. A že jí mám bujnou! Tam mě dostal alkohol…i když dostal. Já jsem se tam dostal sám, jen jsem to tak ještě tenkrát neviděl. Když se člověk dostane do stádia, kdy už u něj nestojí vůbec nikdo, není schopný fungovat s drogou ani bez ní, ztratí identitu a nemůže se rovnat ani zvířeti, nenávidí se…je to peklo. A možná tak peklo, pokud nějaké je, takhle vlastně vypadá. Dno černé jak smola, bolavé a bezútěšné, kdy i duše mizí…
Člověk se dostane na dno, nebo spíš spadne, protože je to celkem rychlé…ale i to je relativní. Cesta nahoru je každopádně mnohem pomalejší a těžší. Cesta nahoru je bez záruk a jen člověk s vírou stoupá dál. Mě dal tu víru Apolinář, kde jsem nakonec skončil a tak jsem se naučil i pokoře, kterou jsem doposud neznal.
A teď začínám třetí život. Jako muž. I když jsem to stále já a neplánuji přeměnu kompletní. Mému rozhodnutí předcházel dlouhý vnitřní proces. Na rozdíl třeba od přijetí homosexuality, mi přijetí transsexuality trvalo hodně dlouho. Protože to, že se mi líbí ženy, mi došlo jeden den jako blesk z čistého nebe. Odešel jsem od manžela a prošel comming outem, který byl bouřlivý, ale rychle jsem pochopil a přijal, že to tak je, že jsem zkrátka lesba.
Uff, ale tohle? Moje představa transsexuála nebyla moc valná. Představoval jsem si lidi, co už nevědí, co by chtěli, mají depky a špatnou pleť a většinou se na někoho pověsí a vysávají ho….
Tak o to těžší pro mě bylo krabičku v sobě vůbec chtít otevřít. Jenže voda stoupala a stoupala a jednoho dne už nešlo hráz udržet…V tu dobu jsem už nosil jen pánské oblečení, choval jsem se jako muž a cítil se tak…ale stále mi to moc nedocházelo. Nezbylo mi tedy než otevřít tu černou skříňku a hrabat se v ní…
A jak to všechno probíhalo a probíhá? Příště…